Podle statistik je kukaččích dětí více, než bychom očekávali. Co vede matky ke zplození takového dítěte a jak se svým velkým tajemstvím žijí?
Řekne-li se kukačí dítě, vynoří se nám v mysli oklamaní otcové, kteří věnují svou pozornost, lásku, čas a samozřejmě peníze cizímu dítěti, aniž by o tom byť jen tušili.
Statistiky na toto téma uvádějí čísla od pěti do deseti procent a některé dokonce až neuvěřitelných třicet procent, což znamená, že každé třetí dítě by mohlo být biologicky jiného otce než toho, kterého má zapsaného v rodném listě. Příchuť této lži je jedna z nejtrpčích.
Nevěra je „fifty-fifty“
Podle psycholožky Zdenky Némethové mohou být důvody ke zplození takového dítěte různé od nevěry až po záměr.
„Nevěru zažívá podle určitých statistik až 80 procent vztahů, z toho 60 procent na obou stranách, přičemž z toho jen malé procento může mít důsledky v podobě těhotenství. Už ze samotného označení „kukačího“ dítěte vyplývá, že za zplozením stojí nevěra.
Obvykle je vyústěním dlouhodobě neřešených partnerských problémů. Faktory jsou na obou stranách. Vždy je to, jak se říká fifty-fifty.“
Při nevěře málokdo hledá důvody, proč se tak stalo, přitom svůj podíl viny nese oba partneři. Stav vztahu je vždy výsledkem spolupráce.
Podle psycholožky za známostí na jednu noc se může výjimečně skrývat i pomsta partnerovi ve stylu „oko za oko“ a dítě se tak stává neplánovaným důsledkem.
Jiným příkladem je situace, kdy partneři v době rozchodu hledají nové známosti, zkoušejí nový vztah, po čase se k sobě vrátí a se zpožděním zjistí, že partnerka je těhotná. Za záměrnou snahou otěhotnět může stát faktor v podobě neplodného manžela a velké touze po vlastním dítěti.
Pravdu a jen čistou pravdu
Často se setkáváme s řadami typu – zapírat, zapírat. O čem nevíme, to prý méně bolí. Zdenka Némethová však zdůrazňuje, že otevřenost je ve vztahu velmi důležitá, „ve zdravém vztahu bychom si měli říkat i tvrdou pravdu, věci, které možná zabolí.
Paradoxně totiž právě tvrdá pravda dokáže obnovit důvěru ve vztahu a dává pocit, že věci překonáme, protože jsme již schopni mluvit si pravdu otevřeně.
Je třeba projít spoustou hodin těžkých společných rozhovorů o svých pocitech, io hněvu, zklamání či zoufalství. Je velmi důležité, že člověk může se svým životním partnerem prožívat i tu velkou bolest, o kterou se sám přičinil.“
Žít s tajemstvím o biologickém otci dítěte dlouhá léta je pro ženu nesmírně stresující. Pravdu může skrývat ze strachu z partnerovy reakce či ztráty vztahu.
„Pak je namístě položit si otázku, jak kvalitní máme vztah, pokud nemůžeme být k partnerovi otevřený,“ poznamenává psycholožka a vyzdvihuje důležitost činit rozhodnutí společně s partnerem, zejména pokud se týkají takových závažných otázek.
Když to přestává fungovat
Pravda o dítěti, které není biologicky svého otce, se obvykle převalí, dojde-li k nějakému zdravotnímu problému, výchovným problémům nebo ke krizi ve vztahu.
Potom se hledají tvrdé argumenty. Říká se, že pravda je taková, jakou ji vidíme. Tato optika pravděpodobně chrání rodinu před zjištěním skutečnosti a odhalením, že „to“ dítě se vlastně vůbec nepodobá otci, má jiné oči, vlasy, ústa, pohyby i gesta.
„Člověk na to většinou nepřijde jen tak sám. Otec začne pochybovat o dítěti, když se na něj nepodobá nebo má jiné temperamentové projevy.
S takovým podezřením se setkávám iu mužů, kteří mají vlastní dítě a ve hněvu hledají odpovědi na krizové situace v rodině nebo výchově, aby se zbavili svého podílu odpovědnosti,“ objasňuje Zdenka Némethová a vysvětluje, jak lze situaci zvládnout, „pokud ten muž o situaci ví a každodenní kontakt s dítětem je spouštěčem a připomínkou toho, co se událo, je důležité pracovat na obnově důvěry a odpouštění.
Situace potřebuje také čas, může trvat dva až pět let, než se člověk dostane ze silných emocí, zklamání, narušení důvěry, pocitů viny a oběti, a přejde přes to všechno a může si říct ‚je to za námi‘. I to za předpokladu, že je osobnostně zralý a dokáže zvládnout své ego.“
Někteří muži zjištění pravdy navzdory pochybnostem záměrně odmítají. Bojí se jejího případného vlivu na vztah s dítětem a svůj další život.
V každém případě život nám neustále přináší spoustu různých situací a příběhů, na které je fantazie krátká. Uměním je je překonat, pochopit, odpustit a stát se silnějším, ne slabším.
Váš příběh: Lásce nerozkážeš
Podívejme se na druhou stranu mince. Proč vlastně kukačí děti existují? Je za tím „jen“ obyčejná nevěra ženy?
Martina V., 41 let: „Stalo se to v době naší první krize po pěti letech vztahu. Cítila jsem se nepochopená a najednou jsem si uvědomila, že mé manželství vůbec není takové, jaké jsem si vysnila.
Vytratila se jiskra, vášeň a strašně mě ničil pocit prázdnoty. Chyběla mi láska, chyběl mi přítel na mluvení. Když jsem se muži pokoušela svěřit s nějakými problémy a pocity, vždy mě odbyl, že všechno strašně prožívám a že jsem hloupá.
O projevech citů ani nemluvím, leželi jsme vedle sebe v manželské posteli jako cizí lidé. On se otočil na svou stranu, já na svou. Velmi jsem se potřebovala přitulit, cítit něco, ale nebylo nic. Bylo jen každodenní prožívání. Jednou se mě kolega zeptal, proč mám takové smutné oči.
Ani nevím jak, rozpovídala jsem se a konečně jsem všechno, co jsem v sobě dusila, dostala ven. Nejprve chtěl asi jen flirtovat, ale pak jsem viděla, jak zvážněl a já najednou měla pocit, že někdo mě poslouchá a chápe. Najednou někomu na mně záleželo.
Následovala kávička, potom další, pak večer víno u něj doma, později společná služebka. Ani nevím, jak jsem do toho spadla, ale najednou jsem byla nesmírně zamilovaná a šťastná. Vtipné bylo, že manžel si vůbec, ale vůbec ničeho nevšiml.
Kolega byl sukničkář a já jsem s ním neplánovala žádný vztah, jen jsem si užívala ty nádherné emoce, bezednou vášeň a štěstí, ve kterém jsem se doslova topila.
Jenže kolegu přesunuli do zahraničí a najednou všechno skončilo. Nic mi neřekl, nedal mi žádný kontakt, jako by zmizel ze světa. V podstatě jsem od něj nic nečekala, ale stejně mě to překvapilo. Ale uzavřela jsem to v sobě a ani jsem nehledala další spojení. Měla jsem výčitky a pocit studu.
Vrátila jsem se pěkně k manželovi a žila dál svůj nudný život. Sem tam jsem přemýšlela nad rozvodem, ale neměla jsem na něj odvahu. Neuměla jsem si představit svůj další život, vůbec nic jsem před sebou neviděla, žádný plán, nic.
Sex byl lepší, protože jsem si vždy namísto muže představovala kolegu a muž se divil, jak mě najednou dokáže vzrušit. Jeho ego to evidentně těšilo. Jenže zakrátko jsem zjistila, že jsem těhotná. A musím to přiznat tak, jak to je. Nevěděla jsem s kým.
Vlastně to dodnes s jistotou nevím. Můj muž o mém tajemství nic netuší. A já se jen zkoumavě dívám na syna a přemýšlím, koho vlastně je.
Někdy mám pocit, že má kolegova gesta, stejnou chůzi, pak se mi zdá, že oči jsou určitě manželovy, už mě napadlo, jestli nemůže být taky. Ale musím přiznat, že v sobě dusím obavy a někdy až zoufalství z pravdy. Co když jednou…
Navíc tchýni ho mají jako jediné vnouče, pokračovatele rodu, jak ho oni pyšně nazývají. Kdyby tak věděli… Vím, že mě to bude provázet celý život, ale ani nechci znát pravdu.
Stalo se, musím s tím žít a také s možnými důsledky. Jsem s nimi smířená, ať budou jakékoli.“
