Často volíme nejsnazší cestu, jak se přiblížit podle nás miminkovské mentalitě. Šušleme, žužleme, používáme zvláštní výrazy, děláme opičky.
„Miminka v nás vyvolávají pocit něžnosti. Jsou maličké, bezbranné, většina lidí má při nich pocit, že musí mluvit mile,“ říká logopedička Olga Tokárová. Nejde však o žádný velký prohřešek. „Je to přirozená reakce na komunikaci s malým dítětem.
U miminka má většinou úspěch. Naše grimasy a změna intonace jej zaujmou. Reaguje úsměvem nebo alespoň zkoumavým pozorováním. Nakonec, i my se přitom cítíme dobře. „Takový projev zájmu se většině dospělých líbí,“ konstatuje odbornice.
Maminkovský extrém
Mezi maminkami se v posledních letech úspěšně zdomácněl plurál, když mluví o svém miminku. „Pokud ho používá maminka v komunikaci s maličkým dítětem, nejde o zásadní prohřešek v komunikaci,“ pokračuje logopedička.
Nemůžeme tím, když budeme vícekrát opakovat, že „nám rostou zoubky” nebo, že „se nám v noci nechce spinkat“, a že „dnes jsme ještě nekakali“, poškodit řečový vývoj dítěte? Podle Olgy Tokárové se toho není třeba bát.
Tento způsob komunikace však naznačuje jiný problém. „Pokud maminka komentuje dospělým osobám pokroky svého děťátka v množném čísle, zejména pokud jde o batole či větší dítě, signalizuje to potíže s odpoutáním se, s prostřižením pomyslné pupeční šňůry.
Sama o sobě taková řeč není škodlivá. Signalizuje však nepříliš prospěšné projevy v chování matky, například přílišné ochranářství,“ říká odbornice.
Miminko umí zaskočit
Mezi komunikací s vlastním a cizím dítětem je samozřejmě rozdíl. „Při vlastním miminku používáme často slangové výrazy, máme tendenci mluvit rychleji, používat složitější výrazy, delší věty.“
Slovo odborníka
O tématu jsme si povídali s Olgou Tokárovou z Institutu dětské řeči
Přítomnost cizího miminka dokáže mnohé zaskočit. Lidé se v takové situaci někdy chovají nepřirozeně. Kvíkavá intonace nebo híkání doprovázené skláněním ke kočárku pak mohou skončit pláčem.
„Při komunikaci s cizím dítětem ho dospělí zvyknou zahltit otázkami. Ne každé dítě je však ochotno konverzovat s cizí osobou,“ připomíná odbornice.
Na druhé straně promluvit se miminku a působit přirozeně nedokáže každý. Například dvaatřicetiletá Ivana otevřeně říká, že malým dětem promlouvat neumí.
„Co jak se snažím, pokaždé mám ze sebe smíšené pocity. Říkám rozpačitě, sileně. Možná se to změní, až budu mít vlastní děti, ale komunikace s cizím zatím není moje parketa,“ přiznává s úsměvem.
Časté chyby
Rodiče vědí, že mluvit s miminkem je důležité. Někteří se však dopouštějí různých chyb. „V řeči dospělých se objevuje zmiňované mazlení a šišlání.
Pokud rodič při komunikaci s děťátkem používá změnu intonace nebo dětské výrazy jako saca a havo, je to v pořádku. Jedná se o přirozenou a účinnou strategii, která podporuje osvojování řeči. Ale pokud dospělý záměrně šišlá, ukazuje dítěti nesprávný řečový vzor. To může znamenat problém,“ upozorňuje Olga Tokárová.
„Dalším, poměrně častým jevem v komunikaci dospělých s dětmi je bombardování dítěte otázkami: Co je to? Jak dělá havo? Co má teta? Jak se jmenuješ? a podobně. Když to s dotazem přeženeme, může se stát, že dítě bude mít zábrany volně komunikovat.“
Jak dítě rozvíjet?
S rozvíjením řeči začínáme hned od narození. „Nejprve je to promlouvání se a komentování okolních událostí. Po prvním pololetí, kdy dítě začíná intenzivně vnímat a napodobovat komunikaci, je vhodné řeč upravit.
Můžeme používat jednoduché pojmenování, jedno slovo opakovat v různých kontextech a situacích. Účinnou pomůckou jsou gesta. Pokud máma dává děťátku jíst, komentuje situaci a řekne: Papat. Jdeme papat. Jeníček papá. Máma papá. Zároveň používá spontánní gesto, například ukáže rukou na ústa.
Dítěti tak dává různými způsoby najevo, co znamená slovo papat. Kromě zvuku mu poskytuje vizuální a motorický podnět. Dnes už je dokázáno, že gesta předcházejí osvojování si řeči a pomáhají mu,“ dodává logopedička.
