Čtyřicetiletá Alice byla zvyklá na to, že její rodiče vždy pomáhali. S financemi, s péčí o děti. Vždy, když byla v materiální nebo časové tísni, mohla se na ně kdykoli obrátit. V jistém momentě se to však změnilo. Její máma začala mít problémy s klouby, nakonec jí diagnostikovali koxartrózu.
U otce se zase začaly projevovat zvláštní změny v psychice. Najednou byl podrážděnější, když se vnoučata v jeho přítomnosti chovali hlučně, doslova se třásl od rozčilení. Kromě toho míval výpadky krátkodobé paměti. Začal se více uzavírat do sebe a zanedbávat.
Situace v rodině se tak otočila o sto osmdesát stupňů. Najednou to nebyla Alice, která žádala nejčastěji o pomoc, více pozornosti potřebovali její rodiče. Bylo třeba vozit mámu k lékaři, pomoci s koupí nové chladničky, s úklidem bytu, který ještě donedávna svítil čistotou.
Při matčiných zdravotních problémech ho však neměl kdo uklidit, neboť otec nebyl na domácí práce zvyklý a při jeho psychických problémech se nedalo očekávat, že by je najednou začal dělat. „Snažím se, jak můžu, ale je to pro mě zátěž, se kterou jsem nepočítala,“ stěžuje si Alice.
Při péči o vlastní domácnost se dvěma dětmi a každodenním chození do práce se cítí přetížená. Občas má pocit, že by se rodiče mohli více snažit. Sice jim nic nevyčítá, ale někdy se přistihne, jak je podezírá, že vyžadují pozornost jen proto, že se nudí a cítí se osamělí.
Pak ji zase přepadnou výčitky svědomí, že takhle uvažuje. Nakonec, v minulosti se pro ni otec s mámou často obětovali, jako jedináčkovi jí věnovali hodně pozornosti. Teď by jim to měla vracet. Jak to ale má zvládnout?
Na každého jednou přijde
Podle psycholožky Marie Kopčíkové by měl každý z nás počítat s tím, že jednoho dne se naši rodiče potýkají s různými zdravotními komplikacemi, které jim zhorší kvalitu života.
„V jistém věku nějaké problémy běžně přicházejí, a to iu lidí, kteří byli v mládí aktivní, sportovali a naplno se zapojovali do života,“ upozorňuje.
„Samozřejmě, tento proces je velmi individuální, u každého probíhá jinak. Mohou se objevit poruchy zraku, mobility nebo různé psychické problémy.“
Změny v chování člověka možná souvisejí s tím, že těžko snáší omezení, která přinášejí některé fyziognomické změny spojené se stárnutím. „Například u mužů se mohou problémy s prostatou přenést do nekvalitního spánku, a to zapříčiní zvýšenou podrážděnost,“ vysvětluje psycholožka.
„Nebo se někdo neumí vyrovnat s tím, že už nemůže číst jako zamlada, protože ho bolí oči. Pociťuje hlad po nových informacích, a tak vyžaduje více pozornosti od dětí, aby je nějakým způsobem získal.“
Různá omezení spojená se stárnutím jsou normální součástí života. Když je dokážeme přijmout, snáze se s nimi vyrovnáme.
Změny na mozku
Kromě viditelných zdravotních potíží, jako jsou řekněme onemocnění srdce, žlučníku nebo revma, mívají starší lidé také změny v nervovém systému.
„Například mozková hmota ve vyšším věku ubývá, mozek starého člověka váží méně než mladé lidi,“ tvrdí Mária Kopčíková. Navíc mozek může být i špatně prokrvený, pokud jsou postiženy cévy, které jej zásobují.
S přibývajícím věkem se projevuje snížení mentální výkonnosti, člověk může reagovat těžkopádněji a pomaleji než zamlada nebo mu začne selhávat krátkodobá paměť. Objevují se také takzvané stařecké deprese, které jsou podmíněny sníženou tvorbou serotoninu.
Dovést staršího člověka na vyšetření k psychiatrovi je však často nemožné, zvláště pokud se ohradí, že on přece není blázen. Podle Marie Kopčíkové to ale ani není nevyhnutelné. „Zdravotní stav by měl nejprve posoudit všeobecný lékař, nejlépe takový, ke kterému pacient chodí roky a cítí k němu důvěru,“ vysvětluje psycholožka.
Než začneme přemýšlet, zda by náš otec nebo matka měla brát antidepresiva, měli bychom se pokusit zlepšit psychický stav rodičů přirozenou cestou. Podle psycholožky se toho dá dosáhnout tak, že jim budeme věnovat čas a pozornost, chodit s nimi na čerstvý vzduch a udržovat jejich psychickou svěžest dostatkem podnětů.
Starší člověk už nepotřebuje silnou stimulaci, v dobré náladě ho mohou udržet i maličkosti, společný poslech hudby, rodinné posezení u čaje, debata o článku v novinách, jehož téma je nám blízké, návštěva kulturní akce nebo prohlížení rodinného alba.
„Dlouhodobá paměť většinou funguje, i když selhává krátkodobá, takže při pohledu na staré fotografie se v člověku probudí vzpomínky na mládí, na to, jak dobře se tehdy cítil. A když si vybaví pěknou minulost, může být pro něj krásnější i přítomnost,“ vysvětluje psycholožka.
Otázka svědomí
Vztahy rodičů s dětmi jsou různé. Ne každý má potřebu zajímat se o otce nebo matku každý den. Možná jim zazlíváme, že se o nás v dětství dost nezajímali nebo se mezi sebou stále hádali a my jsme během celé puberty toužebně čekali na chvíli, kdy budeme moci konečně vypadnout z domu.
Možná se vůbec nestarali o své rodiče, když to nejvíc potřebovali. A tak se ptáme sami sebe, jestli vůbec mají morální právo něco od nás požadovat. Máme však právo je soudit? \“Je to otázka svědomí a osobní odpovědnosti,\“ tvrdí Mária Kopčíková.
„Dospělý člověk by měl mít už v sobě uklizený, vědět, že pomstou ani obviňováním druhých nezíská nic pozitivního. Vždy je lepší hledat cestu, která bude přijatelná pro obě strany, pro starého člověka i pro jeho dítě. Přijmout fakt, že se v našem životě vyskytla jistá forma omezení a že nějaký čas potrvá.“
Na druhé straně není řešením ani dávat stárnoucím rodičům péči jen z donucení. „Lidé, kteří mají pocit, že se obětují, to dávají druhé straně často pocítit, a to určitě nepřispívá k dobrým vztahům,“ dodává psycholožka.
Proto pokud nám naše finanční nebo časové možnosti neumožňují poskytnout rodičům plnohodnotnou péči, je namístě zvažovat jiné alternativní. Existují různé možnosti, od placených chův, přes dobrovolníky až po denní stacionáře, kam můžete rodiče umístit, než budete v práci.
Kombinace domácí péče s odbornou je často opodstatněná, zvláště pokud jde o těžší formy zdravotního postižení.
Energie, kterou vložíme do péče o stárnoucí rodiče, se nám s vysokou pravděpodobností po letech vrátí. Modely chování v rodinách se často opakují a pokud si naše děti zvyknou na to, že starat se o staré lidi je přirozené, nebudou mít až tak velký problém postarat se o nás, když jednoho dne zestárneme.
